Byl jednou jeden princ a ten chtěl být za každou cenu něčím zajímavý. Když byl malý, polykal cínové vojáčky a strkal si hrách do uší i nosu, kde ho nechal klíčit. Později běhal nahý po chodbách hradu, což v jeho osmnácti letech kolikrát vyděsilo právě procházející vyslance a vyslankyně z jiných království. Když si všichni pomalu začali zvykat, že princ je nudista, přišlo na řadu tetování a piercing. Krále vyděsilo hlavně oko propíchnuté tetovací jehlou a oddělení levé a pravé mozkové hemisféry platinovou destičkou, která zvenčí (tedy mimo hlavu) vypadala jako popravčí sekera. Co na tom, že princ díky tomu nesměl na letiště, protože vždycky totálně zkratoval detektor kovů, horší bylo, že žádná princezna takového rozjařeného exota nechtěla za muže. No a nebylo se čemu divit. Vždyť princ si lakoval nehty na nohou a barvil si vlasy - nalevo od sekery na modro a napravo od ní na zeleno. Topůrko používal na vyvěšení vlajky s vyobrazením vyklíčeného hrachu. Navíc ještě asynchronně mrkal a občas dostal tik do levé nosní dírky, což vypadalo obzvlášť nechutně.
Král marně hledal slepou, hluchou, blbou a k tomu bohatou princeznu pro svého potomka. Tato kombinace byla buďto neúplná, nebo již dávno obsazená. Král se marně snažil prezentovat svého synáčka jako hodného a pozorného prince. Když jednou princ přinesl nápadnici místo pugétu chcíplou myš v brokátovém kostýmku, vzala jeho pracně budovaná pověst kavalíra za své. Princ své excesy zvyšoval. Bungee jumping s gumou mu byl málo vzrušující. Dlouho trvalo, než si nechal rozmluvit použití struny G místo pružného lana. A když začal princ uvažovat o umělé endoprotéze zakončené kuří nohou, vypěnily králi nervy. Ihned se seběhly uklízečky a začaly honem stírat. Během okamžiku měl král nervy v kýblu. A ne v jednom, hned v deseti.
"Ty rozcapený a nehodný fracku," oslovil něžně budoucího vládce rozlehlé země, "už mě točit nebudeš !!!" pronášel dál klidným hlasem o síle několika stovek decibelů.
"Heh?" odpověděl srozumitelnou češtinou synátor a se zájmem sledoval barevné změny v otcově tváři.
"A dost, ode dneška už žádní Pokémóni !!!!!!" zařval král a demonstrativně vypnul televizi, zrovna když Pikachu pronášel velmi důležitou a vše vysvětlující větu "Pikáááááá Pikááááá Čupikááááá, Pikáááááčůůůůůů !!!"
Princ se rozbrečel svým zbylým okem, až sekera v jeho palici zavrzala. Jeho make-up se rozlil po tváři a vytvořil nové dílo, nad kterým by srdce milovníka abstraktního umění zaplesalo. Král byl šokován. Poprvé uviděl svého syna projevit lítost. Něco mu na jeho výrazu ale nesedělo. Byl příliš bolestný. Sklouzl pohledem na jeho pravou nohu a všiml si, že princ se chytil do želez na medvěda, na kterého dal král políčit uprostřed audienční místnosti, protože mu chodil na med.
Pokud je vám divné, že železa na medvěda byla v audienční místnosti, měli byste vědět, že ta železa patřila králi a mohl si s nimi dělat, co chtěl. Stejně jako tuhle pohádku píšu já, a tak se v ní stane to, co chci já.
Tak:
Princ, s čerstvě amputovanou nohou, odkráčel do svých komnat omdlít. Jeho duševní stav se nezlepšil ani po týdnu. Nemohl si již lakovat všech deset nehtů na nohou, a tak nebylo divu, že byl rozmrzelý. Celé království se pokrylo černým suknem. No, celé, až na mlynáře a jeho mlýn, protože jim to tou bílou moukou furt kazil. Proto dostal pokutu, až zčernal, a vše bylo v pořádku. Král vyhlásil, že ta, která prince rozveselí, dostane půlku království a zbytky prince. Nikdo se na hrad ale nehrnul. Král zvyšoval nabídky, prosil, hrozil, sliboval, až se nakonec přihlásila jedna dívka, že by to zkusila.
Byla to chytrá Jana, sestra nechvalně známého hloupého Honzy, který zabil poslední exemplář výstavního draka a již šestým rokem bručel v místní hladomorně. Chytrá Jana si podmínila pokus tím, že když uspěje, bude její bratr rehabilitován a propuštěn. Král, ač nerad, souhlasil. S láskou vzpomínal na doby, kdy s drakem lítali po světě. Drak si vždy vymohl nějakou princeznu k snědku a král ji předtím ještě…, ehm no, co dělal král, to sem nepatří. Jde jen o to, že jednou se drakovi neudělalo dobře, princeznu vydávil a král si ji pak musel vzít, protože s ním čekala…, no to sem taky nepatří. Jednoduše, takhle král přišel ke svému synovi a lehce natrávené královně.
Chytrá Jana se nechala dovést k princovi, který usedavě plakal. Nejprve mu dupla na zdravou nohu, aby měl proč řvát, a pak se posadila vedle něho. O čem si s ním povídala se asi nikdy nedovíme. Jisté je jen to, že když se dveře do komnaty otevřely, princ se chechtal, až se za břicho popadal, a chytrá Jana se taky tlemila jak blázen. Král byl spokojen a dal chytré Janě kostru jejího bratra. Ta konečně poznala, že hladomorně se neříká hladomorna jen tak pro nic za nic, ale co se dalo dělat.
A byla svatba. Princ si prosadil svoji a nakonec měl jednu nohu opravdu kuří. Chytrá Jana se vdala docela ráda, protože ve svých osmdesáti sedmi na to už přeci jen měla léta. Král, kterému to nedalo, se šel podívat na videozáznam, co chytrá Jana s princem dělala, že ho tak rozesmála. Když si pustil video na nohu, zařval bolestí a rozhodl se pustit si ho raději klasickým způsobem. Stiskl tlačítko a rázem zjistil, že mu chybí televize. Rozzlobil se na svou sklerózu a dal vše do kupy. Když se pak koukal na tu kupu, na jejímž vršku byla televize, pustil video podruhé. Na obrazovce zapraskal obraz a objevily se dvě postavy. Chytrá Jana vytáhla odkudsi bombu s rajským plynem a začala prince zfetovávat. Ano ano, milé děti, chytrá Jana se stala královnou a kralovala až do své smrti (tedy asi tři měsíce). Pak se vlády ujal bývalý princ, ale to by bylo spíš na horor. Zavedl povinné tetování s kuří nohou. Ano, je to tak, každý v království musel mít tetu s kuří nohou. Důležité ale je, že princ konečně nebyl smutný. Chvilkami byl dokonce tak veselý, že o něho projevil zájem i doktor Chocholoušek z nedalekého ústavu. Princ byl převezen na místo, kam už dávno patřil, a pokud mu nenasadili elektrošoky, tak se tam chechtá dodnes…

Žili byli pejsek a kočička. Pejsek byl pěkné čuně, když šel domů ze zahrádky do kuchyně, ani si gumáky s hnojem na podrážkách nesundal. Zato kočička, fiflena jedna, si každé ráno dezinfikovala celé tělo, aby náhodou něco nechytla. Když jednou dostala z té dezinfekce vyrážku, křikla na pejska:
"Čuňasi, to mám z toho tvýho věčnýho bordelu. Víš, jak to svědí?" mňoukala a drbala se o zeď.
"Aby ses nezbláznila, tak vomejeme podlahu," odtušil pejsek.
"A jak, ty chytráku? Hadr ani kartáč nemáme a v kýblu pěstuješ ten hnus na hašiš."
"Už ne," odpověděl pejsek a kápl si do očí kapky, aby neměl tak zčervenalé bělmo.
Kočička si ho prohlížela a pak mu řekla:
"Psisko jedno prašivý, ty máš takovou tvrdou srst, tak tě použiju místo kartáče, " a než se zhulený pejsek stačil začít bránit, povalila ho kočička - oblečená v atombordelu - do hnoje a už drhla podlahu o sto šest.
"Ty krávo nebeská, to mi zaplatíš!" ječel pejsek, když zjistil, že mu za parketou zůstalo ucho.
"Se nezblázni, máš druhý," houkla kočička skrz plynovou masku a dodělala dílo zkázy.
"Ták, podlahu máme krásně umytou, vydrbanou, jedna radost," pochvalovala si kočička.
"Je to tu samá louže," křikl na ni smrdutý pejsek, a než se stačila kočička vzepřít, popadl ji v pase, serval z ní, co se dalo, a už louže vytíral.
"Ty hnusáku !!!" pištěla kočička, když viděla, jak se její sněhobílý kožíšek mění v cosi. V cosi velmi nelichotivého.
"Ták…," pochválil se pro změnu pejsek, "teďka je to tu i suché."
Už si chtěl nazout zahnojené gumáky, když tu si všiml, že se do nich nevejde.
"No to je hezký, mám toho hnoje v kožichu tolik, že se do bot nevejdu," štěkal.
"A co já?" fňukala kočička, která hrála všemi barvami - vyjma bílé.
"Pejsku, musíme se vyprat," zamňoukala.
"Jo jo…" přitakal pejsek a chystal se skočit do řeky.
"Zbláznil ses? Do tý špíny? Máme přece pračku!" mňoukla kočička a narvala pejska do přístroje.
Zapnula vyváření, ždímání a mandlování. Pak si přitáhla pohodlné křesílko a škodolibě sledovala pejska, jak se točí, vaří, peče, smaží a nakonec leze vymandlovaný ven.
"Ty jsi ale trdlo," posmívala se mu kočička.
To ale ještě chudák netušila, že pejsek si předtím venku připravil necky. Popadl kočičku a šup s ní do "dřevěné vany".
"Blboune, nemáš valchu," chechtala se kočička.
"Ale mám struhadlo…" odvětil jí s ledovým klidem pejsek.
Co se dělo dál vám, děti, příliš přibližovat nebudu. Poslechněte si zkrácený audiozáznam:
"MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, PRSK, UÍÍÍÍÍÍÍ, #$%§§!!, TY HAJZ…, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, AŮŮŮŮŮ, NÉÉÉÉÉÉÉ, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, ÁÁÁÁÁÁ, TO BOLÍÍÍ, MŇÁÁÁÁÁŮŮŮŮ…."
A když pejsek něžně vypral kočičku, vytáhl ji bezvládnou a v bezvědomí ven, odtáhl ji zpět do domku. Tam jí opláchl rány stoprocentním lihem, takže se kočička okamžitě probrala a bolestí vyskočila patnáct metrů vysoko. Strop byl dva metry. Když si cestou zpátky prorazila druhou díru ve stropě, všiml si pejsek, že jsou sice čistí, ale strašně mokří.
"Kočičko, musíme se usušit."
"Ano," hekla zničená kočička a vypotácela se ven.
Pejsek, který mezitím natáhl lano mezi dvěma stromy, pověsil kočičku za packy. Ta si lebedila na sluníčku, hned vedle pejska, který se také pověsil za pracky. Najednou na ně začala padat voda.
"Pomóc, zmokne nám prádlo !!!" řval zpitomělý pejsek a hnal se domů jak vzteklej.
Kočička, také patřičně zblblá, ho následovala. Po chvilce vykoukli ven.
"Je po dešti, můžeme se zas pověsit," řekla kočička.
"Mám ti vzít štokrle a pytel na hlavu?" zeptal se pejsek s nadějí v hlase.
Doufal, že se konečně kočička rozhodla nechat ho zdědit barák.
"Nech si zajít chuť, hyeno!" hekla kočička a vyskočila zpátky na šňůru.
"Škoda…" posteskl si pejsek a pověsil se vedle ní.
Ale netrvalo dlouho a opět začala padat voda. A tak se oba exoti schovávali a zase věšeli, až si oba uhnali zápal plic. Aby taky ne, když byla půlka prosince, venku mrzlo, až praštělo, a ta voda, co na ně padala, byla zmrzlá.
"Ttttoo asi nebbbbyl dobbbrrrrý nnnnápad…" drkotal v zimnici pejsek a poukazoval na mytí podlahy.
"Ale mmmmmmáme tu čččisto!" odpověděla kočička a polkla další Paralen.
A protože čistota rovná se půl zdraví, byli oba za chvilku zase jako rybičky. Studený, mokrý a samá šupina.

Byli jednou dědeček a babička. A ti neměli děti (a proto ani vnoučata).
Jednoho dne se babička zbláznila a začala uklízet v sednici. Zametala jak divá, oprášila dědovi klobouk, fajfku, a když mu klepala kabát, vykulil se z něho hrášek (z kabátu). Babička, která už 14 dní nic nejedla, po něm skočila a chtěla ho sníst (hrášek). Jenže hrášek utíkal, schovával se, mizel a zase se objevoval, jako by si s babičkou hrál. Babka byla zuřivostí celá bez sebe. Zdemolovala už půlku chalupy, zhubla 8 kilo a hrášek se jí vysmíval.
"Tak a dost," zařvala a naposledy skočila po zelené kuličce.
Ta se elegantně odkulila stranou a babička zjistila, že ji kulí malý brouček. Chrobák, zblblý tím, že se v domečku uklízí, skočil po první kuličce, co viděl, a zdrhal.
Babička se snažila všemožně Kulihráška chytit, ale nedařilo se. Odpočinutý brouček byl neobyčejně čilý a rychlý. Tu přišel domů děda (entomolog; a právě se vrátil z lovu broučků od pana Karafiáta). Uviděl zničený interiér, babku, jak se válí na zemi, a došlo mu. Má zase tanec svatého Víta kombinovaný se záchvatem epilepsie. Skočil na babku a rval jí do zubů topůrko sekyrky.
"Jen ať si nepřekousne jazyk," modlil se v duchu, když jí konečně naládoval dřevěnou násadu až po železo do pusy.
Hrášek i chrobák zmizeli. Babka kulila oči a zlostně topůrko překousla.
"Dědku, mohli jsme mít večeři," řekla a plivala třísky.
Děda byl rád, že babičku záchvat pustil, a oddechl si. A jestli nezemřeli hlady, děda oddechuje dodnes (a přebírá broučky v lihu) a babička stále číhá na hrášek a nenáviděného chrobáka…

Žila, byla malá . Nebyla však úplně obyčejná.
Její anomálie spočívala například v nezvykle praktické
instrukční sadě, ve schopnosti pojmout až milion konstant
a v mnoha jiných přednostech, o možnosti uložení funkčního
předpisu ani nemluvě. Není se však čemu divit, neboť
maminkou naší malé Karkulačky byla samotná Motorola. A právě
tato maminka jednoho dne pravila: "Milá Karkulačko, již jsi
plně vyspěla. Tvůj vývoj je u konce a prošla jsi všemi
výstupními testy. Nyní tedy můžeš směle opustit svůj domov
a vyrazit do světa sama, bez doprovodu. I když používáš
pouze omezenou RISCovou sadu instrukcí, zvládneš všechny
situace stejnou mírou jako tví protivníci, ba dokonce
s rychlejšími reakcemi. Proto se vůbec neobávám, že bys
nesplnila poslání, jež na tebe kladu". Maminka Motorola se
na okamžik odmlčela, neboť musela dát přednost přerušení s
vyšší prioritou, avšak za nepatrnou chvíli opět pokračovala:
"Jistě se stále pamatuješ na svého pradědečka Abaka, jenž
v současném strojovém čase přebývá za velkým Mořem
informací". Karkulačka souhlasně přikývla, Motorola si
spokojeně protáhla interní sběrnici a pokračovala:"Nedávno
nám totiž dědeček poslal mail, že mu docházejí funkční
předpisy a začíná se nudit. A proto tě pověřuji, abys mu
doručila nejnovější předpisy, které jsem pro něj právě
dokončila. Jsou ještě teplé a krásně voní, tak dej pozor,
aby je čerstvý vzduch nezderivoval. A ne aby ses po cestě
nechala ovlivňovat nějakým vnějším rušením!". A tak si milá
Karkulačka vzala několik záložních baterií na cestu,
zkopírovala maminčin funkční předpis do šestnáctibitové
paměti a vydala se na cestu.
Plavba Mořem informací nebyla nijak zajímavá, ba naopak.
Nuda přímo donutila Karkulačku k její nejneoblíbenější
činnosti, totiž ke kontrole parity. Maminka jí vždycky
nabádala, aby tuto činnost prováděla dosti často kvůli
ochraně dat. "Ale když ono je to tak zdlouhavé", bránila se
vždy Karkulačka. Při plavbě však měla času nadbytek a tudíž
si po několika opakováních kontroly na celý proces zvykla
a stal se pro ni nedílnou součástí každého dne.
Nakonec Karkulačka šťastně přeplula celé Moře informací
a ocitla se na pevném Desítkovém základě, jenž je potřeba
pro běžný dekadický logaritmus. Díky svým detailním
znalostem celého Desítkového základu si spočítala, kudy jim
vede cesta k dědečkovi Abakovi. Pohyb po jednotlivých řádech
pomocí dekadického logaritmu jí nečinil žádné potíže a tak
se blížila velice rychle k cíli ...
Když tu jí zastoupil cestu podivný element. Karkulačka
zůstala stát a směle se dotázala: "Kdo jsi a čemu vděčím za
tvou přítomnost?". Element se s menším příčným zavlněním
představil: "říkají mi Elektromagnetické rušení a náhodou
jsem se tady vyskytl vlivem nedaleké bouře. A kdopak jsi ty
a kam máš namířeno?", položil Karkulačce otázku onen
element. Karkulačka chvíli váhala s odpovědí, neboť maminka
ji upozorňovala, že rušení nebývají příliš užitečná, ale
nakonec přece jen pravila: "Jsem Karkulačka z druhého břehu
Moře informací a jdu za svým dědečkem Abakem. A mohu ti
říkat zkráceně Emag?". Emag téměř okamžitě přikývl a když mu
Karkulačka po krátké společenské konverzaci nabídla, že
mohou jít společně, odvětil: "Nezlob se, ale já se pohybuji
rychlostí světla a tvá rychlost pro mne není přiměřená.
Raději se půjdu vyskytnout o něco dále". A s rozloučením se
vydal na svou další pouť. Jakmile se však ztratil z dohledu,
zamnul si ruce a škodolibě se usmál. Věděl totiž, kde starý
Abakus bydlí a vytušil, že mu vnučka určitě nese něco, co by
jistě stálo za poškození. Vědom si své nepřemožitelnosti
v rychlosti přesunu prostorem, přemístil se k Abakovu sídlu.
Mezitím Karkulačka, pokračujíc v cestě k dědečkovi, jen
tak pro radost umocňovala a odmocňovala, když najednou
zjistila nepatrnou odchylku řádu minus dvacet jedna. Ať
pátrala, jak pátrala, nenašla při procházeni celého
odmocňovacího procesu jedinou syntaktickou chybu a tak
moudře usoudila, že se bude jednat pravděpodobně o poškozená
data. A měla pravdu. Při rutinní kontrole prvních několika
kilobyte paměti narazila na chybu parity. Odkud se tato
chyba vzala, to nevěděla. Ovšem zpětným krokováním událostí
dospěla k závěru, že tento stav jí mohl navodit jedině Emag.
"Ale vždyť se tvářil tak nevinně", povzdechla si Karkulačka.
Usoudila, že si bude muset dát opravdu pozor, s kým se pustí
do řeči. Pro jistotu překontrolovala záznam funkce pro
dědečka, jenž se naštěstí ukázal být naprosto neporušen.
Karkulačce se podařilo dorazit k dědečkovi včas a bez
dalších náhodných setkání s cizinci a po zaklepání na
exponenciální dveře ve tvaru Pi se ozvalo: "Dále".
Karkulačka vstoupila a když se rozhlédla, uviděla podivné
stvoření zachumlané do matematických vzorců. "Že by se
dědeček za tu dobu tolik změnil?", uvažovala v duchu
a jelikož věděla dobře, že stáří dokáže velice změnit,
odpověděla si kladně. Po několika důmyslných konverzačních
otázkách typu: "Proč má? tak veliké uši?" se Karkulačka
dovtípila, že před ní neleží dědeček, nýbrž onen známý
počestný Emag. I nezapomínajíc, co udělal s jejími daty,
počala Karkulačka provádět několikanásobné zálohování
důležitých dat. Šlo jí to velice rychle (s její RISCovou
architekturou není divu) a Emag to ani nepostřehl. Proto se
dal okamžitě do záškodnického rušení. Aby mohl výsledek
svého vlivu dobře kontrolovat, zadával Karkulačce jednoduché
dotazy čekaje, kdy udělá chybu. Avšak Karkulačka byla velice
rychlá (zlatý RISC!), dokonce rychlejší než Emag. Než totiž
Škodolibec převlečený za dědečka stačil zrušit část jejích
dat, stihla to Karkulačka rozpoznat a zavčas poškozená data
nahradit ze záložních kopií. A Emag to zkoušel neustále
znovu a znovu, až ho to úplně přestalo bavit a zmizel,
protože když rušení nemůže nic zlého napáchat, je z toho
celé špatné a musí si hledat objekt, jenž není tak odolný.
Karkulačka si oddechla a s úlevou dala mamince za pravdu,
že rušení je skutečně jen na obtíž. Co ji to jen stálo
energie, nepřetržitě porovnávat několik kopií všech dat a tu
poškozenou vždy nahradit. Přepnula tedy napájení na novou
nevyčerpanou baterii. Ještě že jich má tolik s sebou. Náhle
si však uvědomila, že přišla vlastně za dědečkem. Ale kde
je? Snad ho Emag nezrušil? Dědeček nebyl pravděpodobně tak
odolný proti rušivým vlivům, jelikož pocházel z let dávno
minulých. A milá Karkulačka se dala do usedavého pláče, až
jí na displeji blikaly samé osmičky.
Ale co to? Zvenčí je slyšet podivný hluk. že by se vracel
Emag? Ale ne! Vždyť to je dědeček. "Dědečku!", zvolala
Karkulačka. Samozřejmě, že Emag nemohl dědečka zrušit.
Karkulačka si až teď uvědomila svůj omyl způsobený
emocionálním přepětím ve svých logických obvodech. Dědeček
přece neobsahuje žádné elektronické prvky a tudíž není co
rušit! "Tak už jsi tady?", pravil. "Byl jsem si nasbírat
nějaké křivkové integrály. Je po dešti a zrovna vylézají".
Karkulačka předala dědečkovi funkční předpis, chvíli si
s ním povykládala a poté se s uspokojením vypravila na
zpáteční cestu.

V pohledném stavení na konci vesnice bydlela sedmkrát trestána světice od mladí fandila procházkám v šeru na jejich památku vlastnila dceru. Křehounkou dívenku s nosem jak okurka, červeným od rumu no prostě Karkulka.
Jednou když matička dívenku spatřila dala ji lepáka a něžně pravila: "Rychle si oblekni červenou sukénku babička za lesem dostala žloutenku. Dones ji guláše aspoň půl hrnka ať babka vyskočí zase jak srnka." "K čemu je matičko červená suknice ta jenom přiláká úchylné myslivce, jestli mne znásilní tak jako včera asi už nebudu nevinná dcera."