Byli jednou dědeček a babička. A ti neměli děti (a proto ani vnoučata).
Jednoho dne se babička zbláznila a začala uklízet v sednici. Zametala jak divá, oprášila dědovi klobouk, fajfku, a když mu klepala kabát, vykulil se z něho hrášek (z kabátu). Babička, která už 14 dní nic nejedla, po něm skočila a chtěla ho sníst (hrášek). Jenže hrášek utíkal, schovával se, mizel a zase se objevoval, jako by si s babičkou hrál. Babka byla zuřivostí celá bez sebe. Zdemolovala už půlku chalupy, zhubla 8 kilo a hrášek se jí vysmíval.
"Tak a dost," zařvala a naposledy skočila po zelené kuličce.
Ta se elegantně odkulila stranou a babička zjistila, že ji kulí malý brouček. Chrobák, zblblý tím, že se v domečku uklízí, skočil po první kuličce, co viděl, a zdrhal.
Babička se snažila všemožně Kulihráška chytit, ale nedařilo se. Odpočinutý brouček byl neobyčejně čilý a rychlý. Tu přišel domů děda (entomolog; a právě se vrátil z lovu broučků od pana Karafiáta). Uviděl zničený interiér, babku, jak se válí na zemi, a došlo mu. Má zase tanec svatého Víta kombinovaný se záchvatem epilepsie. Skočil na babku a rval jí do zubů topůrko sekyrky.
"Jen ať si nepřekousne jazyk," modlil se v duchu, když jí konečně naládoval dřevěnou násadu až po železo do pusy.
Hrášek i chrobák zmizeli. Babka kulila oči a zlostně topůrko překousla.
"Dědku, mohli jsme mít večeři," řekla a plivala třísky.
Děda byl rád, že babičku záchvat pustil, a oddechl si. A jestli nezemřeli hlady, děda oddechuje dodnes (a přebírá broučky v lihu) a babička stále číhá na hrášek a nenáviděného chrobáka…