Malý Pepíček jede s maminkou v tramvaji. Sedí jí na klíně a paní, sedící vedle maminky, ho pohladí po hlavě a pochválí, že je hezký chlapeček. Pepíček se jí zeptá, zda má doma také takového chlapečka. Paní se začervená a smutně konstatuje, že jí čáp žádného nepřinesl.
„A máte alespoň holčičku?” ptá se opět Pepíček.
„Ne, vrána mi žádnou nepřinesla.”
Pepíček se chvilku zamyslí a pak se nevinně zeptá: „A s jiným ptákem jste to nezkusila?”

Paní učitelka zadala dětem úkol, aby složily nějakou básničku. Protože si však byla vědoma toho, že Pepíček je známý sprosťák, určila, že v básni musí být slova: zahrada, rýč a jáma.
„Na taková slova Pepíček určitě nic sprostého vymyslet nedokáže,” myslela si.
Druhý den ve škole je mezi jinými vyvolán též Pepíček a spustí: „Máme na zahradě jamku, a v ní taťka šuká mamku. A já stojím u rýče. Kurva! To mám rodiče!”

Rodinka v přírodě: „Tatí, co je to za ovoce?”
„To jsou modré blumy, synku.”
„A tatí, proč jsou červené?”
„Protože jsou ještě zelené.”

„Mami, proč tátovi říkáš Azurit?”
„Protože s ním je v posteli všechno tak měkoučké...”

Pepíčku, dej paní Novákové na rozloučenou hezkou pusinku,"vybízí maminka pětiletého synka.,,Nedám, bojím se." ,,A čeho, prosím tě?" ,,Že by mi dala facku jako včera tátovi.